Reliktní ekosystémy
Jednou z pozoruhodných a unikátních vlastností vrchovišť a slatinišť je jejich schopnost poskytnout útočiště mnoha reliktním populacím řady druhů z konce poslední doby ledové a počátku současné doby poledové. Právě proto nás baví zkoumat reliktní ekosystémy, tedy takové, které různou mírou připomínají stav přírody v minulosti, od doby posledního maxima zalednění zhruba před 24 tisíci lety. V případě rašelinišť sledujeme rozšíření, ekologii a ochranářské otázky týkající se reliktních druhů rostlin a měkkýšů, jejich disjunktního rozšíření a dlouhodobého přežívání na lokalitách. Možnost přesného datování stáří rašelinišť a poznání jejich historického vývoje nám umožňuje dávat do souvislosti stáří lokalit a výskyt jednotlivých reliktních populací nebo i počet reliktních druhů na dané lokalitě. Vyjma rašelinišť se věnujeme i dalším reliktním ekosystémům, jako jsou stepní trávníky, slaniska, lišejníkové bory nebo alpínské bezlesí. K nejdetailněji zkoumaným reliktním ekosystémům patří zejména stepní louky v Bílých Karpatech a jinde na obvodu Karpat. Tyto louky patří k druhově nejbohatším loukám na světě, a dodnes se na nich vyskytují reliktní druhy. Zkoumáme, nakolik se na jejich mimořádnosti podílí vliv dávné čtvrtohorní historie, historického i současného obhospodařování a současných podmínek prostředí. Snažíme se přijít na to, které druhy naší flóry jsou pravděpodobně relikty, jaké je jejich rozšíření a ekologické nároky, a jak je můžeme účinně chránit pro další generace. Zajímají nás i další ekosystémy, které byly v naší přírodě běžné v jednotlivých obdobích od posledního glaciálního maxima až po klimatické optimum Holocénu, a dnes jsou u nás vzácné nebo se už nevyskytují. Řadu takových ekosystémů jsme nalezli v pohořích jižní Sibiře. Jejich studiem můžeme výrazně upřesnit naše představy o podobě glaciální krajiny u nás. Obdobně přínosné bylo studium současných společenstev jižního Uralu, které vykazují nápadnou podobu s našimi lesními společenstvy v počátku Holocénu. Aktuálně sledujeme rozšíření vybraných druhů v boreální a temperátní zóně severní polokoule a snažíme se pochopit vliv pleistocenních zalednění na jejich rozšíření a evoluci pomocí molekulárních metod. K tomu nám poslouží i naše aktuální data z Aljašky, která rovněž představuje reliktní krajinu, jelikož většina její rozlohy nebyla nikdy během čtvrtohor zaledněna.
